Slyšíte (čtete) dobře. Za nic. Za vůbec nic. Ovšem nenechte se mýlit, že by takováhle demonstrace byla na nic (sakra měla smysl) nebo byla za nic, jistě stála velké úsilí organizátorů a hlavně nadšených demonstrujících, zvlášť těch co vynalézavě tvořili transparenty.

Stručné pokyny organizátorů zněly jasně:
prázdné transparenty, prázdné letáky, popřípadě rytmické nástroje. (Aby letáky a transparenty nebyly prázdné, mohou obsahovat tečky, vykřičníky, otazníky - avšak nic zavádějícího!)
Bude snaha držet celý dav v symbolickém tichu, tak se na to připravte a trénujte bobříka mlčení... Více na stránkách nic.desir.cz.

Upozornění: v tomto článku je více fotek než textu, takže pozor na zácpu obojího (prvně vaší internetové linky a následkem toho i tamtoho druhého)!

Sraz demonstrujících se uskutečnil v 17:45 na Náměstí Republiky, dorazil jsem chvíli před třičtvrtě akorát, když se přicházející začali „davovat” a připravovat si transparenty před Obecním domem. Nejvíce bylo středoškoláků, ale všiml jsem si i několika mladších jedinců a dosti i starších. Už v tuto chvíli jsme vzbuzovali zájem kolemjdoucích, v té době však spíše ještě pouze nechápavý. Právě těsně před 18. hodinou, na kterou byl naplánován začátek průvodu, zrovna když organizátoři řešeli technicko-administrativní záležitosti s přidělenými strážníky, jsem zasechl jedinou zápornou reakci, kdy kolemjdoucí dáma (ehm) nás své kamarádce okomentovala: „podívej, mladý demonstranti, hovno vo životě ví a už demonstrujou,” což mě tedy osobně docela pobavilo (kdo mě trochu zná, chápe).

A přesně s osumnáctou jsme za řinčení, pískání a bubnování (ovšem bez křičení a skandování (je to přeci o ničem, tak co bysme křičeli)) za asistence strážníků vyrazili skrz Celetnou na Staromák.

V Celetné...

Kromě prázdných bílých a také průhledných (mimochodem skvělý nápad, tzv. transparentní transparent) transparentů rozdávali holky kluci kolemjdoucím i letáky se stručným a jasným poselstvím o co nám jde — o nic, letáky byly z obou stran prázdné. Stálo za to sledovat lidi, kteří většinou letáky vděčně přijímali, podívali se na jednu stranu — prázdná, tak otočili na druhou stranu — taky prázdná, slovy klasika nastala „chvíle nechápavého ticha”, ale pak hned úsměv na všechny strany.

Podobně dopadaly pokusy lidí vyptávat se, za co demonstrujeme. Odpověď, že „za nic”, je zprvu značně rozhodila, ale i zde byl po chvilce vidět úsměv na tváři. Další lidé nám různými (avšak pouze slušnými) gesty dávali najevo své sympatie. Také nejeden asijský turista bude mít domů jistě o krásný zážitek na vyprávění navíc. Ze Staromáku jsme pokračovali Železnou a Rytířskou ulicí až na Václávák.

Znovu se musím vrátit k letáčkařům, kteří chvílemi i soupeřili, kdo z nich dá komu leták dříve — i to byla legrace sledovat, přičemž to nebyla nijak snadná práce, protože průvod šel relativně rychle, měli se zač otáčet, aby stíhali držet krok, díky čemuž vznikl ještě jeden postranní a jistě nechtěný fórek, že lidé by si kolikrát ten leták vzali, jenže než na to stačili zareagovat a natáhnout pro něj ruku, leták už byl v čudu a ona pověstná chvíle nechápavého ticha nastala u někoho jiného rychlejšího o kus dál.

A vzhůru na koně! Po Václaváku nahoru jsme se drželi spořádaně na chodníku (a že byl v některých místech obvzlášť úzký), takže se kvůli našemu průvodu musela doprava zastavovat pouze na horním přechodu pro chodce.

Pod Václavem jsme velké NIC uctili minutou ticha, po které organizátoři všem poděkovali a celou demonstraci zhruba po hodině ukončili. Teprve pak jsme si s chutí krátce zakřičeli.

Závěrem se sluší říct, že tahle Demonstrace za nic byl skvělý a přitom jednoduchý nápad, že se mlátím do hlavy, že nás to už taky nenapadlo. Odhaduji, že se demonstrace aktivně zúčastnilo přes 150 lidí, za což před orgy téhle akce smekám klobouk, protože zajistit dostatek lidí ochotných se zúčastnit je zdaleka to nejsložitější.

Všichni jsme se skvěle bavili, orgové, účastníci, lidé kolem a myslím, že i přihlížející strážníci. Naopak nikoho jsme nepohoršili a připočtu-li k tomu i skvělé počasí, které celé akci přálo (no řekněte, kdy je v říjnu 24 stupnů Celsia (nad nulou!)?), musím ji hodnotit jako stoprocentně úspěšnou!

Snad jen, kéž by podobné recese bylo víc...

Zde jsou stránky Dětí sídlištní recese — desir.cz