|
|
|
 
Shlédnutím této stránky jste přispěli na konta
 
|
Když podzim město chopil za klopy svou mokrou rukou plnou mlh a splínů, když stoly praskaly pod tíhou konopí a večer vznášel se na vůni dýmů, tehdy země byla bohatá a sytá a mládí bujelo svou revolucí snad, tehdy se zastavil, když uviděl, že svítá, s palčivou bolestí on cítil, že má hlad. Ach přátel hojnost ta také ráda kvetla v průzračné té době, to dobře věděl on, tak přišel k domu, kde v oknech hřála světla a nad vchodem se houpal lampion. V domě však pobyl tak sotva na pár chvil, když čísi unava ho k odchodu již nutí, však za tu chvíli tam hodně vody spil a také řekl si o něco k zakousnutí. A znovu na dešti a v nepříjemném větru, zas táhne kamsi večerem a do vlasů mu mží, a drobty sušenek ulpívají na svetru, když umě se vyhýbá té spoustě kaluží. A s každou vteřinou a každým soustem novým, má stále lepší pocit a i tělu je líp, a tak si pod stromem jen v stoje chvilku hoví, skoro je spokojen a skoro také syt. Když dá se do kroku, že musí někam jít, stane se nehoda, jež k hněvu celkem stačí, v háji je sytost a v háji také klid, na zemi sušenka se náhle v louži máčí. Pod stromem v leže teď si chlapec klidně hoví, kolem je světlo již, nálada sempre eadem*, nikdo však nevrátí mu život, či dá nový, chlapec, jenž putoval, teď zemřel tady hladem. *stále táž
U tohoto článku je 3 příspěvky. » ZOBRAZIT PŘÍSPĚVKY « |
|
 |
| © kopyrajt 2000 - 2024 tým Prdel.cz Všechny zde zveřejněné exkrementy jsou, není-li uvedeno jinak, původní a dále zůstávají autorovým duševním vlastnictvím. Zákaz publikování kteréhokoliv materiálu bez našeho souhlasu. Platí bez výjimky až do posrání. |
